Jsem nezodpovědný rodič, poštvěte na mně sociálku a biřice.

Ano, po přečtení článků paní Paceltové a pana Malého a některých příspěvků pod těmito články se musím doznat. Jsem asociální tvor, který nemá v dnešní tak dokonalé společnosti co pohledávat. 

Že to dramatizuji? I kdepak. Podle názorů některých diskutérů každý, kdo jakkoliv ohrozí život či zdraví svého dítěte, či se  jen dopustí konání, které by v ohrožení mohlo, za určité konstelace hvězd, vyústit, je nezodpovědný jedinec, na kterého je třeba poslat sociálku s policií a řádně mu vyčinit nebo raději děti rovnou odebrat. 

A čeho, že jsem se vlastně dopustil? 

Nechával jsem poměrně často bez dozoru své děti se sebou samými. Jako by to nestačilo, mé děti se poměrně volně pohybovaly mezi všelijakým zvířectvem od pískomilů, přes králíky, kočky, psy, kozy až po koně a krávy. Mám dojem že i zmije se jednou ocitly v hledáčku jejich zájmu. Na obranu zvěře ovšem musím přiznat, že si nepamatuji, že by nějaké zvíře některému z dětí ublížilo. 

Zato si velice rády děti ubližovaly samy. Dodnes se chladnokrevně doma smějeme hrůze, kterou prožíval dvouletý klučík, když se jej dva starší sourozenci pokoušeli setřást ze žebříku stejně jako setřásal Menzelova Arnoštka děda Záhorský v Rozmarném létu. Klučík se ale držel křečovitě a dopadl lépe než Arnoštek. Ta hrůza, kterou prožil se mu však zaryla hluboko do podvědomí a když povyrostl, nejstaršímu bráchovi na oplátku zasekl hrábě do obličeje. Prý jen setřásal švestky. Postavil se ovšem šikovně naproti bráchovi a nápřah byl veden přímo proti obličeji.

Na mučení dětí jsem se dokonce přímo podílel, když jsem jim vyrobil poschoďovou postel a nutil je tak ke každodennímu zdolávání žebříku. Že se to synáčkovi líbilo natolik, že lezl nahoru a dolů tak dlouho dokud vysílením nepad a nenatloukl si kokos, je podružné. Zmíněná postel měla na svědomí zlomenou klíční kost u jedného a pravděpodobný otřes mozku u druhého synka. Drobet se nám potácel a chvíli chodil tak nějak nakřivo. Také se dnes morbidně bavíme vzpomínkou jak onen klučík ze žebříku přišel jednou se zlomenou rukou a všichni jsme jej poslali do háje s jeho srandičkami. Že si z nás tentokrát neutahuje nám došlo až když začal pofňukávat, že ho to opravdu bolí. Ten špalek z kterého slítl by odpovědný rodič na zahradě nikdy nemohl nechat. Když teď zpytuji svědomí, uvědomuji si, že naše děti se musely celé dětství vypořádávat s různými nástrahami, které je ohrožovaly na zdraví i životě. Těch myších bobků, co spolykal nejstraší než jsme si všimli na čem si pochutnává, nebo křídlatá matka, která mi náhle zmizela při opravě hopsadla a synek na dotaz kde je, odvětil jediné slovo ... "polk". Nebo když mi synek při zimní procházce zmizel pod hladinou řeky, když se pokoušel překonat kluzkou fošnu anebo když druhého strhl proud, v době kdy se ještě nenaučil ani pořádně chodit. A co všechno se mohlo stát, když se robátka učila střílet z luku. No hrůza pomyslet.

Zodpovědný rodič by jistě nikdy nedopustil, aby se jeho dítě dostalo do situace v jakých se nacházely moje děti. Zodpovědný rodič přece všechno předvídá, nešťastné náhody se v jeho přítomnosti nevyskytují. Dítě má 24 hodin denně neustále na očích a neunikne mu sebemenší pohyb, kterým by si jeho dítě mohlo způsobit něco nepříjemného. Zodpovědný rodič vystaví kolem svého dítěte klec, zbaví se všech domácích šelem, protože jsou přece nevypočitatelné, odstraní ze své domácnosti všechny ostré předměty a chová dítě v bavlnce. A dítko tak bezpečně doroste v dospělého jedince ......

..... a milovaní a zodpovědní rodiče mu pak mohou koupit vysněnou motorku.

Ano jsem nezodpovědný jedinec. Natolik nezodpovědný, že mé nejmladší dítě za mou nepředvídavost málem zaplatilo životem. Ale i přes mou nezodpovědnost, si naše děti, myslím, užily docela veselé dětství, dožily se dospělého věku a dnes se všichni bavíme, když si vzpomeneme na všechny ty různé nehody, nad kterými by nejspíš tety ze sociálky lomily rukama.

A já tímto děkuji svému anděli strážnému, že nad námi držel ochrannou ruku.