Kdysi jsem naivně věřil v právo a soudy. Když si někdo stěžoval na příkoří a nespravedlnost, říkal jsem: "je možné se přece dovolat spravedlnosti u soudu".
Po svých osobních zkušenostech se soudy jsem své přesvědčení změnil. Soudci jsou lidé jako my. Jsou mezi nimi lidé hloupí, úplatní, amorální, líní a já nevím jací ještě. Je vám houby platné, že se můžete soudit, když se soudci nemusí řídit psanými zákony, když si zákony vykládají zcela účelově podle toho, jakého chtějí dosáhnout výsledku. A tak už se na soudy nespoléhám a směju se, když někdo říká to, co jsem kdysi říkal i já. "Můžeš se přece bránit u soudu". Je to tak trochu sázka do loterie. Anebo otázka peněz. Čili na soudy se může spíš spoléhat jen hajzl jako na poslední instanci, která z něj učiní neviňátko i v případě, že všichni kolem včetně jeho samého mají o vině jasno.
Proč to vlastně píšu. Soudkyně rozhodující v kauze prezidentských trenýrek využila velmi krkolomný výklad zákona k tomu, aby osvobodila od trestního stíhání skupinu Ztohoven. Aby to bylo zcela jasné, změním reálie a místo ukradené standarty si dosaďme vyloupený trezor. Tak tedy někde vyloupím trezor, na místě zanechám spousty stop a tak mě kriminálka velmi rychle najde. Nebo se mohu i sám přihlásit na policii a také mi bude snadno prokázáno, že jsem v posledních dnech hýřil a utrácel obrovskou spoustu peněz, dokonce nějaké velké peníze se ještě najdou i u mně doma. Vina se zdá být jasná. Jenže podle soudkyně Šantorové stačí, když prohlásím, že to byly úplně jiné peníze a budu osvobozen. Pokud mě totiž nikdo nechytí na místě činu jak si strkám peníze do tašek, tak kdykoliv potom už bude neprokazatelné, že jsem jakékoliv peníze ukradl. Dokonce ani v takovém případě by mě soud neměl odsoudit, protože v okamžiku chycení zas není prokázán "úmysl pachatele získat věc nikoli jen na přechodnou dobu".
Tak nevím. Co asi tak stojí za takovýmto ohnutím práva? Že by na verdikt soudu měl vliv také názor na prezidenta? To je to pak s tím právem u nás ještě mnohem horší, než jsem se dosud domníval.
