Já byl z běhu nadšen jen když jsem si o něm četl v knize Zrozeni k běhu. Mnohokrát jsem se ale přesvědčil, že já k běhu zrozen nebyl. Když se donutím navlíct staré roztrhané botky a vyrazit v lehkém poklusu do terénu, po pár desítkách metrů svého rozhodnutí lituji. K běhu mě dokope vždy jen mé svědomí, které říká, že se nemohu celé dny válet a taky skutečnost, že s přibývajícími léty už mi pohyb po střechách tolik nesvědčí a je díky nedostatku pohybu čím dál namáhavější. A tak mě svědomí donutí se hýbat, vyběhnu, nejdřív začnou bolet kotníky, pak stehna, dech se krátí, já cítím jak mě polévá horkost a když se přiblížím zpátky k ,maringotce přijde úleva, že to mám konečně odbytý.
Při jedné z návštěv u sestry se synovec zmínil o své účasti na extrémním překážkovém závodě Spartan Race. Kouk jsem na videa a řek jsem si "co je na tom extrémního"? A začalo se ve mně ozývat mé dávné já, které už dlouhá léta spalo, a našeptávat mi "To dáš. Nejsi přece ještě taková stará bačkora, jak vypadáš." A byl jsem lapen v pasti. V záchvatu euforie jsem se přihlásil jako dobrovolník, abych to nejdřív omrkl a uhradil si tak startovné na další závod. Když jsem viděl jak dělá angličáky i stařenka určitě o nemálo let starší než já, utvrdilo mě to v mém přesvědčení, že to zvládnu levou zadní. A pak na mně vyskočily stránky Army Run. Tři kategorie obtížnosti, tak ty první dvě bych zvládnout měl a s nadšením mladíka domlouvajícího si první rande jsem se zaregistroval a zaplatil nemalý peníz za možnost si zničit tělo a případně potupně umřít na trati.
Byla zima, času je dost, To natrénuji. Jenže kdeže loňská předsevzetí jsou. Přišel duben s ním první Army Run. Ten nejlehčí. Do té doby jsem se proběhl určitě ne víc než pětkrát a absolvoval jeden kratší závod na rozběhání a zjištění jak na tom vlastně jsem. No, nic moc, ale poslední jsem nedoběhl. V prostoru startu kousek za Hlubokou se mi sevřel žaludek. Kolem jsem viděl namakané borce, jak se rozcvičují, aby podali co nejlepší výkon. Ale pořád jsem se přesvědčoval, že to zvládnu. Hodina pravdy je tu. Start, probíháme kouřem z dýmovnice a zdoláváme první překážky. Pohoda. Abychom se neuhřáli, čeká nás brodění vodou a rovnou z ní šplh na šikmou stěnu. Běh do kopce dá nohám zabrat a několikeré slaňování a šplhání ve strži si vybere svou daň. Při prvním závodě jsem si v duchu říkal větu z Geronima, kterou povzbuzoval své bojovníky k nadlidskému výkonu: "Budeme žít v horách". Tady ji vystřídala věta z jednoho filmu "Pochoduj nebo zemři". Nechápu, jak jsem vysílenej a s rozstřesenýma rukama mohl při střelbě trefit terč. Lahůdkou bylo plížení pod ostnatým drátem ve vrstvě bahna a pak další běh s několika kily bahna na sobě. No, ono se to vlastně už moc běhu ani nepodobalo. Hudba ozývající se z prostoru cíle byla jak fatamorgána dodávající ztracenci v poušti vůli plahočit se dál. Šplh na laně, přelézání všelijakých konstrukcí i střelba z luku byla pohoda. U skákání po špalcích jsem si vysloužil první várku trestných angličáků. Když jsem na ně jen koukal, tak mi nepřišlo, že je to až tak náročné. No, spletl jsem se. Byl jsem na dně. Vyskočit na prkennou stěnu a udržet se na ní a přelézt ji, bylo nad mé síly. Potupně jsem využil ke zdolání vzpěry podpírající stěnu. Cíl byl v dohledu a s ním další osudná překážka s další várkou angličáků. Na Monkey baru se udržet prostě už nedalo. Angličáky dokonaly dílo zkázy a poslední jámy s vodou už mě ani neosvěžily. Alespoň jsem rozveselil publikum, jak jsem se do jedné z nich místo ladného skoku prostě svalil. Z posledních sil jsem se vyškrábal z vody a vychutnal si ten skvělý pocit, kdy jsem se proplazil cílem. No, skvělý pocit. Měl jsem co dělat, abych se nesesunul k zemi. Při svlékání zablácených hadrů jsem nebyl schopen se pořádně udržet na nohách
V tu chvíli mně pak došlo, že dvojnásobnou zátěž ve Vyškově nemůžu přežít. Jenže tělo vydrží víc než si myslíme. Kategorii NATO jsem absolvoval rovněž na pokraji svých sil, v cíli jsem padnul na záda a hodnou chvíli vnímal jak se mi celé tělo třese. Křeče v lýtkách pomalu odeznívaly a po pár dnech se ztratily i modřiny utrpěné na překážkách. Čeká na mně kategorie ARMY.
Pokud drobet uvažujete o běhání, nevěřte těm co píší, že to je radost. Že čím víc běžíte, tím jste nadšenější a máte více sil a chuti běžet. Není to pravda. Ne, neběhám pro radost. Běhám proto, že je to výzva. Buď doběhnu do cíle a řeknu si s potěšením "Zvládl jsem to" nebo padnu na trati. To "Zvládl jsem to" vynahradí to utrpení, které zažijete. :-)
