Společnost mrtvých básníků.

Tradice. Čest. Kázeň.Dokonalost.Jak skvělá hesla. Když jsou za nimi skutky a lidé, kteří se jimi mohou pyšnit. A jak prázdná slova, když je pronášejí pokrytci, kterým slouží za hesla jen k udržování pochybné moci nad ostatními a k potlačování svobodného ducha.

Mám rád tento film a ač nedokážu odpovědět na otázku, který film je pro mě nejoblíbenější, vždy při položení této otázky je mezi těmi, které se mi připomenou. Chtěl jsem o něm psát v den, kdy jsem se dočetl, že představitel hlavní role Robin Williams je po smrti. Ale nebylo vlastně o čem. Popisovat děj filmu, pocity z něj? Možná by zůstaly v dnešní společnosti nepochopeny. Je to pro mě film, který by měli povinně shlédnout všichni učitelé a pedagogové, aby pochopili co znamená vzdělání a výchova. Aby bylo mezi nimi co nejvíce Keatingů a co nejméně Nolanů.
Proč o něm tedy píšu teď? Včera jsem se začetl do blogů a diskusí věnovaných pochodu Prague Pride. Převládaly v nich pohledy Nolanů. Zapšklých, úzkoprsých mravokárců. Večer, když jsem si film pouštěl, uvědomil jsem si, jak úzce spolu tato témata souvisí. Hodně je v našich myslích dáno výchovou, vzděláním, rozhledem, schopností vyskočit si na stůl a podívat se z jiného úhlu. Ještě jsme se moc nenaučili přijímat jinakost, být sami sebou, nebát se vyčnívat z řady. Kdo není v řadě je nenormální a zaslouží si zapudit. Naučili jsme se pochodovat na povel a bojíme se nezúčastnit, abychom se nevyčlenili z většinové společnosti. Stáváme se víceméně poslušnými roboty bez vlastní vůle, bez svobodného rozhodování o svém žití, bez svobodného myšlení. Dnešní Nolanové by nám rádi diktovali, co si máme myslet, jak se máme chovat.
Vím, že příliš zobecňuji. Všichni přece nejsme stejní. A zaplať pánbůh za to. Budiž chváleni všichni Neilové za jejich sny a touhy, všichni Charliové jdoucí vlastní cestou, všichni Knoxové, coby beznadějně zamilovaní romantici a všichni Toddové, za jejich čest a odvahu projevenou navzdory strachu z následků.
A budiž chváleni všichni básníci a snílci s hlavou v oblacích. Všichni Keatingové, kteří nezapomněli, že taky byli kdysi mladí a nespoutaní a na to jak chtěli „sát život až na samou dřeň“.

„Jen ve snech svých
je člověk svoboden.
Tak bylo, jest a bude,
nechť každý sní svůj sen.“

Ve svých rolích byl takovým básníkem i Robin Williams. Už je v té správné společnosti. Společnosti mrtvých básníků.

O captain, my captain.

Díky.

„Ó, můj živote
plný otázek stále se vracejících,
nekonečných vlaků
vezoucích zástupy bezvěrců,
měst plných pošetilců,
co dobrého mi nabízíš, můj živote?“

„To, že jsi zde,
že žiješ, existuješ,
jsi sám sebou.
Že ta úžasná podívaná běží dál
a že smíš připojit svůj verš“