Loni jsem se pozastavoval nad tím, jak se oslavy 17. listopadu změnily na soutěž o to, kdo si s větším rozběhem kopne do Zemana. Dnes už se těm kopancům ani moc nedivím.
Řekl jsem si že v médiích to bude stejná masáž jako loni a rádio jsem nechal raději tiché a pustil jsem si raději Malého prince. Odpoledne mi to ale nedalo a podíval jsem se na přenos z Albertova. Musel jsem se smát, když Zeman mluvil o vymývání mozků a lid mu tleskal. Ten lid, kterému nevadily kordony policistů všude kolem, ten lid, který mával transparenty s nápisem "Ať žije Zeman", když ten, co vyvěsil na Hradě vlajku EU, mluvil o tom, že nám nikdo zvenčí nemá co nařizovat. Mávajícím nijak nevadilo, že studentům bylo zakázáno uctít památku studentů z roku 1939 a 1989 zapálením svíčky.
Na dalších záběrech jsem viděl, jak kordony policistů uzavírají nějakou ulici. Čeho se dočkáme za rok za dva? Nezakážeme oslavy úplně, aby si při nich náhodou někdo nevzpomněl, proč jsme vlastně před 26 lety cinkali klíči? Aby si někdo nevzpomněl, že nám nyní vládnou stejně orientovaní mocipáni jako před rokem 1989? Lituji, že jsem tenkrát těmi klíči zvonil, když vidím Babiše a Sobotku, jak pokládají kytici na Národní třídě. Chápu sice, že je to jejich jakási povinnost, coby představitelů státu. To z čeho mi není dobře je, že se tito pánové s bolševickým smýšlením stali z vůle lidu představiteli státu a dráby, kteří pro svou moc neváhají obětovat budoucnost národa.
